Zoja Alexia Bolotnikov

22. února 2018 v 11:14
Meno: Zoja Alexia Bolotnikov
Vek: 20
Zamestnanie: Studentka vysoké školy (obor: Anglická literatura a tvůrčí psaní; dálkové studium); na poloviční úvazek zaměstnaná jako barmanka v baru Whyte Wyrm.
FC: Adelaide Kane
Hráč: Pixie
Southsider

Povaha:
Zoja je velice komplikovaná osobnost plná protikladů.
Dá-li někdo striktně na první dojem, ohodnotil by Zoju jako sarkasticky smýšlející bytůstku vyžívající se v ironickém humoru a uštěpačných poznámkách. Avšak co zjistíte, prokoušete-li se bez zastrašení k šanci utvořit si dojem druhý, tentokráte konečný? Že se váš instinkt nemýlil a první dojem byl až bolestně správný, s tím rozdílem, že nedokážete odolat její andělské tvářičce s okouzlujícím, kolena-podlamujícím úsměvem; zdánlivě nevinným kukadlům, v nichž jiskří plamínky ohňů pekelných; a, v neposlední řadě, nezkrotnému temperamentu vyzařujícím z její maličkosti.
Její pověstná prořízlá ústa oplývají schopností mluvit rychlostí dvě stě tisíc slov za minutu, rovněž ovšem umí být královnou mrazivého mlčení. Není radno pustit se s ní do hádky ani jiné výměny názorů. Kromě umění v podobě pohotového oponování v ní tkví nepotlačitelné nutkání mít poslední slovo. A jestliže ze sebe začne drmolit ruské nadávky, je nejlepší se stáhnout a zmizet z jejího dosahu.
Tvrdohlavost hraničící s arogancí; umíněnost; horkokrevnost; netrpělivost; impulsivní jednání ve chvílích, kdy by měla jednat s rozmyslem; vzdorovitost vyjadřovaná hrdým pozvednutím bradičky a narovnáním se v ramenou; osobitá forma ztřeštěnosti; až brutální upřímnost, která bude jednoho dne zhoubou vlastní existence; neurotická posedlost mít vše pod kontrolou; neschopnost odmítnout jakoukoli výzvu, aby skryla absenci sebevědomí... to je výčet jejích nejsilnějších povahových rysů. Najdou se u ní ale, nade vší pochybnost, i dobré vlastnosti, skryté velmi, velmi hluboko uvnitř její duše, leč sama o sobě prohlašuje, dojde-li řeč na toto téma, že pokud nějakou duši má, pak černou jako noc. Je tou nejvěrnější kamarádkou; nikdy na lidech neodsuzuje jejich odlišnost, poněvadž ji považuje za výjimečnost; je až naivně důvěřivá, avšak zklamete-li její důvěru, vězte, že nedává druhé šance; má slabost pro děti; krmí zatoulaná zvířátka; je až přespříliš ochranářská, co se týká lidí, na nichž jí záleží a ačkoli nedokáže okatě vyjadřovat své city, dokazuje je činy. Je velice vnímavá a skvělá v naslouchání. Naopak o sobě mluví jen nerada. Přestože si přísně střeží své soukromí, je to velmi společenská osůbka, co nezkazí žádnou zábavu a je pro každou špatnost. Všímaví jedinci si ovšem mohou povšimnout stínu smutku, který ji provází na každém kroku.
Je velmi inteligentní a sečtělá, přestože se dívá na svět z jiného úhlu pohledu, než kdokoli jiný, což je pravděpodobný následek života stráveného čtením a psaním vlastních výtvorů, které - až na několik námětů použitých na ročníkové práce - nespatřilo jiné lidské oko. Dokáže se nadchnout pro každou maličkost. Mezi její další, avšak neméně důležité, záliby patří vaření (byť se jen stěží stane, že jsou její kuchařské výtvory poživatelné); motokros (k němuž ji v patnácti letech přivedl Ryder, její první a zároveň poslední velká láska); karaoke (ty nepodstatné maličkosti, že neumí zpívat a talent se jí obloukem vyhýbá, ji nemůžou zastavit) a střelba (když její otec zjistil, že ji nijak neužije na sport, naučil ji aspoň mistrovsky zacházet se střelnými zbraněmi). Kromě toho je největší milovnicí kávy a jídla, jakou kdy svět poznal.
Budete-li mít nutkání vyplakat se někomu na rameni, Zoja nejspíš nebude vaší první volbou... ani druhou... jinými slovy, jestliže se ocitne na jakékoli, byť nejnižší, příčce žebříčku kandidátů, musíte být opravdu zoufalí. Široké spektrum emocí ji totiž děsí téměř stejně, jako vrozené fóbie z pavouků, klaunů, berušek, motýlů, injekcí a ptactva.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoja Alexia Bolotnikov Zoja Alexia Bolotnikov | 22. února 2018 v 22:34 | Reagovat

MINULOST
Rodokmen rodiny Bolotnikovových je jedním z nemnoha výjimek, jejíž kořeny nesahají k samotnému založení města. Jak nám napovídá cizokrajné příjmení, nepochází dokonce ani z jiné části Spojených států.
Zoja Alexia Bolotnikov se narodila před jednadvaceti lety v předvánočním čase, 23. prosince 1997 (ruské pravoslavné Vánoce se slaví až po Novém roce, 6. a 7. ledna), v chudé, ba malebné vesničce na jihu Sibiře, proslavené díky nejvyššímu počtu krádeží a vražd na celém východě, kde následně strávila sedm let svého života. Její matka byla od šestého měsíce těhotenství ženou v domácnosti, kterou po porodu nikdo nebyl ochoten zaměstnat kvůli výchově malého dítěte, navzdory vysokoškolskému vzdělání. Svého otce, jakožto vojáka z povolání, v tu dobu vídala jen velmi zřídka. Nic se nezměnilo ani poté, co prakticky utekli z Ruska a zahnízdili v americkém městečku pyšnícím se názvem Riverdale.
Místo, kam se s rodinou přestěhovala, se nijak zásadně nelišilo od její rodné vesnice, což se nedalo říci o naprosto rozdílné kultuře, škole a co hůř, jazykové bariéře. Trvalo jí zhruba rok, než byla schopná komunikovat s místními obyvateli a spolužáky tak, že si vzájemně, v rámci možností, rozuměli a v dalších letech měla stále co zdokonalovat.
Své dětství strávila jako samorost a již v útlém věku byla nucena naučit se zodpovědnosti a postarat se o sebe sama. Její milující rodiče se mohli sedřít z kůže, aby zajistili, že nebude strádat a bude mít vždy co jíst. Do práce odcházeli brzy ráno, několik hodin předtím, než vstávala do školy a vraceli se až ve večerních hodinách. Stal se z toho jakýsi stereotyp. Společně povečeřeli, zahráli si nějakou tu společenskou hru a poté se každý věnoval vlastním povinnostem. Zoja strávila čas učením a následně četbou, než se vypravila ke spánku; její matka, pracující jako uklízečka, pro ni připravila jídlo na další den a táta, vyčerpaný z práce v továrně, šel brzy spát. Jakožto ilegální přistěhovalci si nemohli lepší práci dovolit, ale byli vděční za to, co se jim naskytlo, leč to bylo těžké. Ať už byl běžný pracovní den, svátek či víkend, bývala celé dny sama. Bolotnikovovi si se svými finančními možnostmi nemohli dovolit platit chůvu ale brzy si na samotu zvykla. V té době neměla moc přátel, navíc měla zakázáno pohybovat se venku bez dozoru, obzvlášť v tak nebezpečné čtvrti. Jejími nejlepšími kamarády se staly knihy a místo toho, aby žila svůj život, prožívala život hlavních hrdinů v nich.
To se částečně změnilo, když začala dospívat. Bylo jí patnáct let, když si našla přítele a zažila svou první skutečnou lásku. Ryder Grand, bohatý kluk z městské části Northside, o dva roky starší, než byla ona. Byl mužem jejích mnoha poprvé. První dvoření, první párty, první kocovina, první porušení pravidel, první pozdní příchod domů po skončení večerky, první láska, první držení se za ruce, první polibek, první opravdový a vážný vztah, první milování, první jízda na motorce, první myšlenky na společnou budoucnost a první bolest ze ztráty milované osoby. Ryder býval juniorským závodníkem v motokrosu. To on v ní vypěstoval lásku k těmto nebezpečným strojům, předal jí své znalosti a naučil ji jezdit. Byl tímto adrenalinovým sportem posedlý a právě tahle posedlost ho stála život. Nejen jeho, ale málem i Zojin. Ryder znal při jízdě na "železném koni" pouze jednu úroveň rychlosti - rychlou. A žádná rychlost nebyla dostatečná, dokonce ani na mokré cestě po vydatném dešti. Toho osudného večera slavili třetí společné výročí. Ryder ji vezl domů z luxusní restaurace v sousedním městě, kam ji pozval na romantickou večeři. Silnice byla samá kaluž a samý hrbol, nicméně to ani Zojino přemlouvání nepřinutilo Rydera zpomalit. Byl pozdní večer, což znamenalo žádný provoz, proto nebyl tak obezřetný, jako obvykle. Nedal přednost na křižovatce, tudíž nešťastnou náhodou vjeli přímo pod kola autu, kterého si ani jeden nevšiml. Ryder byl na místě mrtvý a Zoja, která seděla za ním, se probudila až po několika dnech v nemocnici. Měla z pekla štěstí. Skončila "pouze" s několika hlubokými řeznými ranami na zádech, břiše, pažích a komplikovanou zlomeninou levé nohy. Avšak šrámy na těle, které si den co den připomíná v podobě ošklivých jizev, nebyly nic v porovnání se šrámy na jejím srdci, když zjistila, že Rydera již nikdy v životě nespatří; už nikdy neucítí jeho něžný láskyplný dotek. Tu noc spolu s ním zemřelo i její srdce, jež mu celé patřilo a ačkoli se po jisté době dokázala vzchopit a žít dál, její rány se nikdy nezahojí a bolest nikdy zcela nezmizí. Ode dne, kdy ji pustili z nemocnice do domácí péče, navštěvuje s neochvějnou pravidelností den co den hřbitov, v němž byl její milovaný uložen k poslednímu spánku, aby mu přinesla květiny či zapálila svíčku.
Po úspěšném absolvování střední školy s vynikajícími výsledky u závěrečné maturitní zkoušky byla Zoja přijata na školu svých snů; prestižní univerzitu jen několik hodin cesty autem od jejího domova, s plným stipendiem, které ovšem zdaleka nestačilo na zaplacení všech školních výloh a individuálním studijním programem kvůli dočasné práci.
PŘÍTOMNOST
Když se před rokem konečně podařilo jejím rodičům získat po tolika letech americké občanství, odstěhovali se z Riverdale za prací, jež jich je hodna. Zoja ovšem odmítla zapadákov, který se stal jejím druhým domovem, opustit, z mnoha důvodů. Rozhodla se zůstat a postavit se na vlastní nohy. Manželé Bolotnikovovi, aby své dceři trochu pomohli, splácí její studentskou půjčku spolu s dalšími školními výlohami a bývali by jí byli i přispívali nějaké peníze na živobytí, to by jim ovšem Zojina hrdost nedovolila, ačkoli, stejně jako donedávna její rodiče, musí škudlit každou minci.
Je už druhým rokem zaměstnaná na poloviční úvazek v baru Whyte Wyrm a dva dny v týdnu tráví na univerzitě. Psanou formu anglického jazyka, což je v jejím oboru zásadní věc, ovládá již bezchybně, má velice rozsáhlou slovní zásobu a ukázkovou stavbu vět; co se mluveného projevu týká, občas bojuje se slovíčky a z jejího hlasu je, i po tolika letech, znát silný ruský přízvuk. Není divu, s rodinnými příslušníky hovoří pouze svým rodným jazykem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama